Litografie nebo-li tisk z kamene je v grafice základní a nejrozšířenější způsob tisku z plochy. Litografie má nejblíže k jednoduché kresbě na papír, kde dokáže zachytit věrně charakter umělcova rukopisu a mnohostí postupů, které lze vzájemně dobře kombinovat. Technika litografie spočívá v chemických procesech litografického kamene a jemnozrnného uhličitanu vápenatého. Litografický kámen “saje” mastnotu kresby a pokud preparujeme jeho povrch, tak je schopen si tuto vlastnost udržet. Poté při tisku, je-li kámen udržován vlhký, tak odpuzuje mastnou tiskovou barvu v místech kde není kresba, zatímco prokreslená místa ji přijímají. První pokusy o využití leptaného kamene k tisku byly zaznamenány ve Vídni okolo roku 1530. Avšak první kdo si uvědomil chemickou reakci solnhofenského vápence a kdo jí dokázal plně využít byl pražský rodák Alois Senefelder, pouvodně student práv na ingolostadské univerzitě, pak kočovný herec a dramatický básník. Litografii si oblíbila celá řada známých osobností moderního malířství a grafiky od Edvarda Muncha, Paula Gauguina, Paula Cézanna až po Henriho Matisse nebo Pabla Picassa. Ke kresbě na litografický kámen se používají speciální mastné litografické tuše. Tuto techniku tvorby si oblíbil také například: Vladimír Komárek nebo Josef Velčovský.
Rubrika: Výtvarné techniky
Výtvarné techniky a jejich stručný přehled, které v Galerii MAXIART používali/jí zastoupovaní umělci. Namátkou můžeme jmenovat například malbu akvarelem, olejomalba, kvaš, litografie nebo monotyp a mnohé další výtvarné techniky.
Dřevoryt
Dřevoryt nebo-li xylografie vzniká za použití dřevěných destiček, které jsou naříznuty napříč kmenem stromu a místo nože se používají mědirytecká rydla. Za průkopníka dřevorytu je považován
mladý anglický rytec Thomas Bewick, který objevil techniku, která umožnila snadnější zvládnutí hmoty a dřeva. Technika dřevorytu se rychle šířila napříč ateliéry umělců a na velmi dlouhou dobu získala dominující postavení především v knižní grafice.
Pro jemnou dřevoryteckou práci je vhodné tvrdé a husté dřevo, například z buxusu nebo hrušky. Destičky pro dřevoryt lze již dnes běžně zakoupit ve výtvarných potřebách nebo si jej můžete jednoduše vyhotovit. Před rytím je vhodné postupovat podle kresby, kterou si předem rozvrhneme na papír – ideálně průsvitný, aby šlo kresbu přenést na destičku. K rytí se používají kvalitní dřevorytecká rýtka z kalené oceli. Čepele rydel mají různé profila a jsou zasazeny do držadel houbovitého tvaru a jejich délka by neměla přesahovat 11 cm. Síla a tloušťka vrypu je pak určována použitým profilem čepele, ale také silou, která je vyvíjena na rydlo. Rýtka pro dřevoryt by měla být před každým rytím dokonale nabroušena, což se obyčejně provádí na jemném brousku z tvrdého přírodního pískovce.
Dřevoryty tvořilo mnoho našich předních českých umělců, jako například: František Kupka, Josef Váchal, František Bílek, ale také velmi často Vladimír Komárek.
Monotyp
Monotyp nebo-li monotypie, přesahuje rámec grafického umění, jelikož spíše spadá pod obor malby. Tvorba monotypu spočívá v otisku malby, která je provedena olejovými barvami na kovovou desku. Při technice monotypu se pracuje s hladkou galvanicky postříbřenou nebo poniklovanou deskou, a to z toho důvodu aby barvy působením oxydace kovu neztrácely na své svěžesti. Na tuto desku se pak maluje běžnými olejovými barvami, které se nanáší ve velmi tenké vrstvě. Hotová malba se tiskne v měditiskařském lisu, nejlépe na kvalitní ruční papír, který se ještě před tím lehce navlhčí. Deska se před projetím lisem mírně nahřeje. Hotový tisk má zcela nenapodobitelné kouzlo v elegantní a hladké splývavosti barev, které na papíře pak získává akvarelově průsvitný vzhled. Už ze slova MONO, lze předpokládat, že otis lze provést pouze jednou, takže každý monotyp je originál svého druhu. Pokud byste chtěli tisk opakovat, musí se celá malba provést znovu. Monotypy vytvářel Josef Jíra nebo Oldřich Smutný, které jsou velmi vzácné.
Suchá jehla
Suchá jehla je též nazývána jako jehloryt a jedná se o grafickou techniku tzv. tisku z hloubky. Suchá jehla se ryje ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné nebo zinkové desky (tzv. suchý proces – není použita kyselina. První známky o technice suché jehly sahají do 15. století u anonyma zvaného Mistr rukopisu Wolfegger Hausbuch, dříve též nazýván jako Mistr Amsterodamského kabinetu. Význačných výsledků se dočkáme však až u suché jehly Albrechta Dürera a Rembrandta van Rijin. Suchá jehla patří mezi technicky náročnější výtvarné postupy, ale má nezaměnitelnou kvalitu výrazu. Mezi umělce, pro které byla suchá jehla typická můžeme namátkou jmenovat například Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho nebo Josefa Jíru či Kristiana Kodeta.
Suchá jehla – technika
Kresba suchou jehlou se provádí ostrou rycí jehlou, která je nečastěji zasazena ve dřevěném držátku a drží se prakticky stejným způsobem jako tužka. Hloubka rýh je pak úměrná tlaku, který na jehlu vyvíjíme a na ostrosti úhlu hrotu jehly. Po obou stranách vrypu pak dochází k vytlačování kovu, který připomíná hřebínek (grátek). Tento hřebínek se neodstraňuje, ale naopak je využit jako typický prvek. Při vybarvování rytiny totiž zadržuje měditiskovou barvu na okrajích čar a tam často barví více než barva, která je obsažena v prohlubních. V hustých sítích čar pak vznikají spojité závoje barvy i na úrovni povrchu desky. Výsledná vyrytá kresba pak vychází v tisku měkce, bez ostrého ohraničení a získává tak nenapodobitelný sametový vzhled. Suchá jehla se také vyznačuje tím, že při zatírání barvy a vysokém tlaku tisku se velmi rychle snižuje grátek a otisky ztrácejí na sytosti. Proto autorem vždy vzniká omezený počet kusů suchých jehel.
Akvarel
První dochovaný akvarel pocházel z Egypta a byl namalovány na papyrus. Akvarelem se rozumí technika, kdy se používá ve vodě rozpustná barva (barva, jejíž základ tvoří voda). Pro tvorbu akvarelu se nejběžněji používá papír – ruční papír, plátno, dřevo, plasty, ale také kůže. Vzhledem k tomu, že akvarelové barvy mají nízkou krycí schopnost, tak jednotlivé podklady prosvítají. Nejzámějším a význačným předchůdcem akvarelu byl Albrecht Dürer, který jich vytvořil více než 86. Mezi další, které můžeme jmenovat je například Paul Cézanne, který reprezentoval impresionistický styl. Akvarelové barvy jsou tvořeny rostlinnými, živočišnými nebo nerostnými pigmenty, které jsou spojeny vodou, konzervačními přísadami, často glycerínem a medem, jež zajišťují nevysychání a popraskání nátěru. Akvarely jsou běžně dostupné v pevné formě jako suché barvy, mokré barvy, polotekuté barvy v tubách a tekuté barvy v tubách či lahvičkách. Techniku akvarelu rovněž používal Václav Menčík nebo Jaroslav Klápště.
Úpravy akvarelových barev
Akvarely se upravují za pomocí Arabské gumy, která je jednou z nejzákladnějších přísad a propůjčuje barvě průhlednost. Býčí žluč pak zajišťuje klouzavost barev a irizující médium dodá lesk. Strukturální médium už dle označení, zvýrazňuje textury lazury.
Akvarelové šťetce
Akvarelová technika využívá k ředění barev vodu, tudíž je vhodné používat speciální akvarelové štětce, které nasají hodně vody a dokáží ji udržet. Vhodné je proto použití přírodních štětců, které se vyrábí z chlupů veverek, volů nebo sobolů. Samozřejmě se vyrábí také syntetická náhražka za přírodní štětiny, ale ta už není schopna pojmout a zadržet tolik vody.
Akvarelové papíry
Použití závisí na tom, jakým způsobem se chystáte malovat. U papíru rozlišujeme jeho gramáž – čím větší, tím silnější a jsou vhodnější pro akvarelovou techniku. Vhodné je také přihlížet k absorbčním schopnostem daného papíru, ale také jeho textuře. Textura ovlivňuje jak vlastnosti, tak i výsledek.