Suchá jehla je též nazývána jako jehloryt a jedná se o grafickou techniku tzv. tisku z hloubky. Suchá jehla se ryje ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné nebo zinkové desky (tzv. suchý proces – není použita kyselina. První známky o technice suché jehly sahají do 15. století u anonyma zvaného Mistr rukopisu Wolfegger Hausbuch, dříve též nazýván jako Mistr Amsterodamského kabinetu. Význačných výsledků se dočkáme však až u suché jehly Albrechta Dürera a Rembrandta van Rijin. Suchá jehla patří mezi technicky náročnější výtvarné postupy, ale má nezaměnitelnou kvalitu výrazu. Mezi umělce, pro které byla suchá jehla typická můžeme namátkou jmenovat například Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho nebo Josefa Jíru či Kristiana Kodeta.
Suchá jehla – technika
Kresba suchou jehlou se provádí ostrou rycí jehlou, která je nečastěji zasazena ve dřevěném držátku a drží se prakticky stejným způsobem jako tužka. Hloubka rýh je pak úměrná tlaku, který na jehlu vyvíjíme a na ostrosti úhlu hrotu jehly. Po obou stranách vrypu pak dochází k vytlačování kovu, který připomíná hřebínek (grátek). Tento hřebínek se neodstraňuje, ale naopak je využit jako typický prvek. Při vybarvování rytiny totiž zadržuje měditiskovou barvu na okrajích čar a tam často barví více než barva, která je obsažena v prohlubních. V hustých sítích čar pak vznikají spojité závoje barvy i na úrovni povrchu desky. Výsledná vyrytá kresba pak vychází v tisku měkce, bez ostrého ohraničení a získává tak nenapodobitelný sametový vzhled. Suchá jehla se také vyznačuje tím, že při zatírání barvy a vysokém tlaku tisku se velmi rychle snižuje grátek a otisky ztrácejí na sytosti. Proto autorem vždy vzniká omezený počet kusů suchých jehel.